Beskydy

➣ Beskydy – hory, kam se vracím srdcem

Nevím, co přesně to je. Jestli ty zalesněné kopce, které nikdy nevypadají stejně, nebo vůně dřeva, kyselice a slivovice, co se vznáší někde mezi chalupami. Možná je to i tím, že v Beskydech nikdy není úplně ticho – ale všechno, co tam slyšíte, je v pořádku. Šumění lesa, písknutí sojky, zvonky ovcí na salaši, a pak někde hluboko v sobě ten klid, který si z těch hor odvážíte.

Beskydy nejsou žádné vysoké velehory. Neohromí tě skalními masivy jako Alpy, nedají ti ledovcové jezero na každém kroku. Ale za to tě obejmou. Vlezou ti pod kůži a zůstanou tam. A právě proto se tam vracím tak rád – a právě proto o nich teď píšu.

➣ Kamkoli se vydáš, jsi správně

Jednou jsem někde četl, že v Beskydech není špatná trasa. Ať už se vydáš na Radhošť, Smrk, Lysou horu nebo Velký Javorník, vždycky to má atmosféru. Na každém vrcholu najdeš něco víc než jen výhled. Jsou tam příběhy – pohanské, křesťanské, valašské i tvoje vlastní.

Zvláštní vztah mám třeba k Pustevnám. I když jsou občas turisticky rušnější, pořád mají to svoje kouzlo – Jurkovičovy stavby, socha Radegasta, a pak třeba ta chvíle, kdy z vyhlídky nad horami klesá mlha a najednou je kolem tebe klid. Anebo večer na salaši, kde ti přinesou halušky s brynzou a slivovici, a ty jen sedíš a díváš se do ohně. A víš, že jsi dobře.

➣ Lesy, co mají paměť

Beskydské lesy nejsou kulisy – jsou to živé postavy. Jsou staré, voňavé, měkké pod nohama. Někdy potkáš kapli schovanou mezi stromy, jindy jen torzo smrku, co si toho zažil víc než mnozí lidé. A pak jsou tu ty tiché louky s výhledem na celý hřeben. Není třeba tam mluvit. Stačí dýchat. A dívat se.

A tohle je, myslím, to, co dělá Beskydy výjimečné. Není to žádná agresivní krása. Je to krása, která na tebe počká. Až se ztišíš, až odložíš hluk z práce a z města. Až otevřeš oči jinak než v běžném provozu. Pak ji uvidíš. A když ji jednou uvidíš, už ji nikdy neztratíš.

➣ Rufík a Vendelín by mohli vyprávět

Nedávno jsem si představil, jak by to asi vypadalo, kdyby se náš starý dobrý Rufík a mnich Vendelín (postavy z našeho instagramového profilu) usadili na louce pod horou. Kolem stůl přetékající frgály, klobásami, sýrem a kouřící kyselicou – a oni tam sedí, s plnou pusou, oči zalité štěstím, a jeden přes druhého mumlají, jak je to tu nádherné.

A víš co? To je přesně ono. Beskydy se nepopisují, Beskydy se prožívají. Ať už se touláš s mapou v ruce, nebo jen sedíš na pařezu a díváš se, jak se světlo láme v korunách smrků – jsi v příběhu, který tě nepotřebuje měnit. Jen tě tiše přibírá mezi sebe.

➣ Domů si odvážíš víc než fotku

Když se z Beskyd vracíš, máš v batohu víc než jen chleba se škvarky. Neseš si domů vzpomínky s texturou – hebké mechy, vlhké kameny, chuť švestek a zvuk lesního ticha. A co je možná nejdůležitější – připomínku, že existuje místo, kde můžeš být prostě jen sám sebou. A že se tam můžeš kdykoli vrátit. Vždycky.